6/12 Není disciplíny bez rovnováhy

V šestém dílu našeho seriálu rozhovorů jsem si povídal s Petrou Markovou o disciplíně a motivaci. Moje skuhrání nad nutností ranního vstávání se překvapivě ukázalo jako odrazový můstek k diskusi o tom, co nás pohání vpřed. Petra opět otevřeně sdílela své zkušenosti z mládí a začátků kariéry, které formovaly její přístup k překonávání překážek.

Probrali jsme řadu zajímavých témat. Petra popsala, jak sport přispěl k budování její disciplíny a vysvětlila, proč je pro ni důležité chápat smysl úkolů, které plní. Její strategie pro udržení motivace a disciplíny jsou praktické a inspirativní. Nechyběly ani příklady z jejího života, které ilustrují, jak tyto principy fungují v každodenní realitě.

V závěru jsme se věnovali otázce rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. Petra představila svůj originální pohled na dosahování životní spokojenosti, který nabízí novou perspektivu na harmonii v různých oblastech života. Její úvahy o tom, jak různí lidé definují úspěch a štěstí, poskytují cenné zamyšlení pro každého, kdo hledá cestu k naplněnému životu.

Luko Karavan: Dobré ráno, paní Marková.

Petra Marková: Dobré ráno.

LK: Dneska je opravdu ráno, dneska jsme tady dřív než obvykle. Jak se vám vstávalo?

PM: Já jsem se dneska hodně prospala, protože jsem včera vstávala moc brzo. Takže dneska jsem spala devět hodin.

LK: Ono totiž je teprve devět hodin, takže já myslím, že v tuhle dobu nikdo nemůže být dostatečně prospaný. A víte, proč se vás ptám?

PM: Nevím.:)

LK: My jsme se opakovaně z různých pohledů bavili o vaší motivaci. A já si říkám, že motivaci má kde kdo. Ke kdo chce něco takzvaně "dokázat" nebo na tom být lépe než jeho rodiče, nebo tak podobně. Co potom lidem často chybí, je disciplína. Když je člověku třeba 45 let a má dítě, to se tak nějak většina z nás přinutí vstát z postele. Mě zajímá, jak jste na tom byla s disciplínou v těch začátcích, kde se to ve vás vzalo a jak se to třeba lišilo ode dneška.

PM: Ta disciplína, jak říkáte, je velmi důležitá, pokud chcete něco dokázat. A opravdu se dneska říká, že je mnohem důležitější než samotná motivace. Protože existují i různé druhy motivace - vnitřní, vnější a tak dále. Proto dneska třeba i někteří manažeři a lídři říkají, že do svých týmů hledají sportovce, protože mají pocit, že vlastně ty už to někdo naučil. Ti sportovci jsou zvyklí trénovat, učí se i prohrávat a potom se vlastně učí i to, jak to všechno mentálně zvládnout a tak dále. Takže jsou dneska hodně propagováni v různých zaměstnáních sportovci. A já jsem od malička taky sportovala, takže je možné, že mě k tomu ten sport taky nějakým způsobem připravoval.

Ale já si myslím, že u mě to byla kombinace, že jsem měla odjakživa i velkou motivace. V tom směru, že jsem věděla, proč to dělám. To je pro mě obrovsky důležité. Já třeba nechápu... mám i tady některé spolupracovníky, kteří věci dělají, protože "to někdo řekl", protože "by to bylo dobrý", protože "něco". Ale málokdy tam slyším takové to "protože je to i pro mě dobré". A tohle já jsem vždycky potřebovala - těm věcem rozumět, proč je dělám.

A v těch zaměstnáních, kde jsem v minulosti byla, nebo třeba na těch různých brigádách, stážích a tak dále, tak jsem byla možná někdy takový ten hnidopich, který to potřeboval pochopit. A když jsem to pochopila, tak jsem to potom lépe a raději dělala. To mi potom dávalo i tu disciplínu - když jsem věděla, proč by se to mělo dělat zrovna takhle, kdo to vymyslel. A samozřejmě jsem taky někdy měla takové ty zlepšováky, jak by to ještě mohlo být lepší. A to se samozřejmě těm lidem ne vždycky líbí. Ale já jsem vždycky chtěla být efektivnější, chtěla jsem, aby to bylo kvalitní, abych se za to nemusela stydět.

A stejně tak jsem to měla, když jsem se třeba učila na škole na zkoušky. Vždycky jsem chtěla mít ten pocit, že jsem pro to udělala to maximum. Takové to čisté svědomí. Třeba jsem dostala trojku, třeba jsem to neudělala, ale chtěla jsem mít to čisté svědomí, že v tu danou chvíli jsem pro to udělala svoje maximum, že jsem se na to úplně nevybodla. Takže to jsem tam v tý hlavě vždycky měla.

Ale když jste teď mluvil o tom vstávání, tak jsem si říkala, jak dobře mě znáte. Protože já teda nenávidím vstávání. Já to nemám ráda, neměla jsem to ráda jako dítě, neměla jsem to ráda na střední, neměla jsem to ráda na vysoké... A nyní již mám to dítě a dítě je dokonce po mně, takže to nemáme rády obě. Takže pravidelně paní učitelce říkáme, že ta osmá hodina zní sice hezky, ale holt jsme tam v 8:30, protože nám to úplně nejde. Nicméně já jsem vždycky potřebovala mít zase tu motivaci. Takže já jsem hledala i tu vnější motivaci, že třeba by bylo trapné přijít pozdě na schůzku. Tím pádem jsem třeba, abych se přinutila vstávat, abych ten den měla delší a udělala jsem toho víc, tak jsem opravdu na sebe dávala takové ty biče. Například jsem si dávala schůzky na devátou v Praze. Abyste se dostal do Prahy na devátou, znamenalo už někdy v sedm být na nádraží, abych byla připravená na tu hodinovou jízdu vlakem, protože ještě v té Praze jste musel někam dojít. No a to znamenalo třeba vstávat v šest. Takže já jsem se i takhle učila nějaké disciplíně. A brala jsem to tak, že zkrátka cesta k cíli není vždycky jednoduchá a není bez trnů, někdy je trnitá.

Samozřejmě jsem tam měla i situace, kdy to někdo zrušil. A samozřejmě, pokud jsem to ještě stihla, tak jsem se vrátila do postele. Nicméně takhle jsem si tam dávala třeba klienty, spolupracovníky, a tím jsem se učila dělat i pro mě nepříjemné věci, a zvládnout při nich udržet nějakou grácii a disciplínu.

Dneska, když ke mně někdo přijde pracovat, tak já mu říkám, ať si napíše 101 cílů. Ale už na začátku mu říkám, že to nemusí být jenom nějaké materiální cíle. Mohou to být nejenom krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé, ale mohou to být právě i ty cíle "kým se chci stát", "na čem chci u sebe zamakat". A to znamená právě i ty cíle spojené s disciplínou, kde třeba vnímají, že by jim to pomohlo k tomu jejich osobnímu rozvoji a tak dále. A o tom se bavíme a to mě láká a zajímá u těch lidí - jak na sobě chtějí pracovat.

Protože dneska hodně často právě slýchávám, že by ti lidé chtěli mít jednoduchou práci, chtěli by mít čas na rodinu, na koníčky. Hodně je dneska slyšet "work-life balance". Hodně tam slyším, že se vlastně nechtějí přetřít, udřít a zabít nějakým dlouhodobým stresem. Ale já si myslím, že takové ty krátkodobé stresy jsou něco, s čím se tělo umí vyrovnat. Takže proč občas si na sebe nedát takový bič a neudělat něco pro sebe - jako výzvu.

LK: Já se budu pořád vracet k tomu vstávání, protože vám neodpustím, že jste mě dneska vytáhla už na tu devátou. Vy mi tady zase přeskakujete k té motivaci. Ale když se budeme bavit o té disciplíně - člověk ji samozřejmě má, když dělá něco, co ho baví. Ale to zjistí, až když se do toho pustí. Co když jste úplně na začátku, máte vstát do zaměstnání, na tu brigádu nebo ještě do samotné školy. Zároveň víte, že když přijdete pozdě, tak se přece nic nestane...

PM: Ale ono se stalo. Já jsem nechtěla pořád poslouchat, že chodím pořád pozdě... pořád se dohadovat s tím školníkem na té základce u těch dveří. "Ty už tady zase běžíš pozdě a já už chci zamykat!" A už je zamčená šatna a tak dále... Takže samozřejmě někdy to bylo i tím okolím.

Já jsem šla na střední školu do Plzně a byla jsem nadšená. A zrovna jsem si vybrala školu, kde byly hodně praxe, a už od 2. ročníku. A ty praxe znamenaly, že na poště otvíraly v šest. Takže my, když jsme tam chtěli být včas - často třeba úplně na druhé straně Plzně - tak než jsme tam tím trolejbusem dojeli, tak vlastně to znamenalo, že jsme vstávali ve čtyři. Takže já jsem už od druháku na střední vstávala ve čtyři, abych mohla být v šest na poště, protože tam opravdu byl nástup a tam nám to opravdu psali do těch našich indexů, jestli jsme přišli včas nebo ne.

LK: A tím "proč to dělám" tam pro vás bylo co?

PM: No abych dostala potom maturitu. Protože jinak by mě nejspíš kvůli tomu vyhodili. Vždycky tam byl nějaký ten smysl a to "proč".

LK: Já si říkám, že vás ještě nepustím z té původní otázky a že se budu víc vyptávat na to vstávání, protože... protože přemýšlím, jestli si umím představit, že když se člověk opravdu nechce zvednout z postele, jestli mu pomůže říct si "potřebuju udělat maturitu". Nevím, nevím, jestli to takhle funguje.

PM: Víte, do tohoto byznysu jsem šla tak, že na mě dostala doporučení nadřízená. Proto, protože mě znal její partner z vysoký školy. Dneska už to tak není, ale dřív ty koleje - to prostě byly kóje. To byly malinkaté kóje, a dokonce když jsme byli v prváku, tak jsme bydleli po třech. A to byla taková ta dvoupatrová postel, u toho ještě jedna postel, pak jsme tam měli stůl a skříň, a v zásadě kromě koše už se tam nevešlo snad vůbec nic. Občas mi to přijde, jako kdybychom byli někde ve vězení. Proč to říkám? Protože když už jsem tam byl, tak jste chtěl, aby to tam bylo příjemné. No a já jsem chtěla, aby to bylo nějak barvité, tak nějak zajímavé. No a od těch starších jsme zjistili, že oni si vylepují ty pokoje různými obrázky z různých katalogů, prostě tím, co ti lidé měli rádi. Takže kluci tam měli auta, holky tam měly třeba nějakou módu.

A já miluju cestování a pořád jsem se chtěla někam podívat. Mých 101 cílů dneska je, že mám 101 míst, kam bych se ještě chtěla podívat. Já minimálně čtyřikrát do roka musím někam vyjet, protože mi to obrovsky chybí. No, a tak já jsem si šla vždycky do cestovky, vzala jsem si ty různé katalogy, ty jsem si vystřihávala a všude, kde jsem měla třeba tu postel nebo tu svojí skříňku, tak jsem si tohle vylepovala. Další taková moje záliba je, že sbírám různé citáty. No a už v té době na té koleji jsem si tam dala citát: "Když ráno vstanu, tak za to někdo pořádně zaplatí." To jsem tam měla nad postelí. Jak jsem se zvedla z postele, tak hned naproti sobě jsem měla "Když ráno vstanu, musí za to někdo pořádně zaplatit." A okolo toho jsem měla různé obrázky, ale hlavně jsem tam měla dva takové moc hezké a velké, na kterých byla Kuba a New York. A protože jsou věci mezi nebem a zemí - o pár let později, když jsem poprvé vyrazila na dovolené placené firmou, tak jsem byla na Kubě a byla jsem v Americe v New Yorku.

LK: Dobře, tak necháme to vstávání a pojďte se podívat na ten opačný konec... Co třeba takové to "ještě dneska potřebuju tohle a tohle dodělat"? Není to někdy spíš na škodu, místo toho, aby člověk něco odložil a pak to dělal druhý den s čistou hlavou? Takže se jenom v tom plácá a pak stejně ta práce nestojí za nic.

PM: Určitě. Zrovna včera jsem měla jednu přednášku a tam jsem o tom mluvila. Teď mi jenom přijde, že občas si pod tím lidé představují to, že nebudu nic dělat a je to pro ně "budu si furt jenom užívat a budu mít jenom nějakej pasivní příjem" a tak dále. Ale pro ten pasivní příjem se nejdřív musí zamakat, aby byl. Proto já někdy říkám: "Musíte tou pumpou nejdřív zapumpovat, aby tekla voda."

Ale jinak work-life balance samozřejmě má svůj význam. A já si to ráda představuji jako takový čtyři nohy. Jedna noha je zdraví, jedna noha je právě to podnikání, práce, ale další noha jsou taky vztahy a jedna noha je právě "já osobně" - co mě baví, co chci dělat, kdo jsem a tak dále. A tam já častokrát vídám, že pro hodně lidí existují jen dvě nohy. Je to buď ta práce, a nebo právě ten zbytek. Ale já se snažím to rozdělovat.

Takže si myslím, že když mají jednu z těch nohou kratší, opravdu ten stůl nebude stát rovně, bude se viklat. A vy se to potom snažíte pořád někde dohánět. To znamená, že když to nebude dobré třeba v rodině, že se třeba hádáte s partnerem/partnerkou... no, tak už je vám úplně jedno, co vám říká šéf v práci, že jste přišel pozdě a podobně, protože potřebujete zachránit tu situaci v rodině. Takže ten work-life balance já dneska beru tak, že v tom diáři se snažím pokrýt všechny tyhle čtyři nohy a hlídat si to. Mám příklad z vlastního života: nehlídala jsem si zubaře. A takové věci se vám samozřejmě vždycky vrátí. Takže jsem si několikrát domluvila schůzku, pak se mi to nějak nehodilo, takže jsem to posouvala... Zubaři jsou vytížení, takže mi to vždycky posunul o půl roku, o půl roku, o půl roku, a já jsem byla objednaná asi až na nějaký třetí rok. Ale během toho třetího roku se mi stalo to, že jsem dostala obrovský zánět někde u stoliček. No a samozřejmě už to bolelo tak, že už jsem nemohla ani mluvit, jak jsem to měla nateklé.

Tehdy mi jedna klientka řekla: "Prosím vás, pojďte, já vám ukážu svýho zubaře, ukažte se mu." Takže mě dovedla k zubaři, a neobjednanou, ale když viděl v jakém stavu mám tu pusu, ani mě nevyhodil z čekárny. Pak to samozřejmě nebylo vůbec příjemné. Celou dobu tu půlhodinu, co mi to tam různě čistil a dával mi tam nějaké drenáže a tak dále, jsem poslouchala proslov, jak to že nechodím na pravidelné prohlídky a jak to že si to nehlídám, že přece zuby jsou důležité. Ještě mi tehdy odhalil zubní kámen v dásni, a proto od té doby chodím k dentální hygienistce.

Od té doby jsem s tím měla tři čtvrtě roku chození po zubařích, po dentální hygienistce, obrovskou bolest. A dneska říkám, že kdyby tam byla ta prevence, tak se to vlastně vůbec nemuselo stát. Takže si hlídám preventivní prohlídky, hlídám si to, že se chci cítit dobře jako žena, takže chodím pravidelně ke kadeřnici, na nehty, na řasy a tak dále. Ale pořád je to o tom, že si chci splnit ty svoje věci v tom podnikání, chci si naplnit svoje vztahy... Ale už dneska myslím i sama na sebe, že se prostě zavřu s knížkou, jedu si na wellness a tak dále, protože se chci nějak zregenerovat.

Proto taky někdy v podnikání říkám: můžete být neustále v lese jako ten dřevorubec, který si nezaostří tu svoji pilu. No jo, jenomže pila přestává po čase dobře řezat, musí se naostřit. A jakmile se nenaostří, tak to jde hůř a hůř a hůř. A stejně tak je to i s tím, že se člověk třeba dobře nevyspí, když si nedopřeje nějaké to odfrknutí od práce, nepodívá se na to třeba i z jiného úhlu pohledu a tak dále.

LK: Zdá se, že každý potřebuje slyšet něco jiného. Na jedné straně slyšíte ten imperativ "Pracujte tak tvrdě, abyste se nemusel představovat", na druhé straně právě "Nedři se, vždyť to děláš proto, abys s těmi lidma užil, ne je jenom zahrnoval penězma." A z těch dvou pohledů, které stojí zdánlivě proti sobě, potřebuje každý slyšet zrovna to, v čem má rezervy, aby byl spokojený.

PM: A když se řekne spokojenost, tak každý si pod tím slovem představí úplně něco jiného. Když se řekne životní štěstí, taky si pod tím každý představí úplně něco jiného. Tohle je samozřejmě velmi individuální. Ale obecně říkám, že platí ono pravidlo čtyř nohou u stolu. Každý z nás v tom životě něco řešíme, není to tak jednoduché, jak to vypadá. A někdo se může cítit obrovsky šťastný, když bude tím ředitelem, a někdo zase bude obrovsky šťastný, když bude máma pěti dětí. Takže ano, tohle je velmi individuální a je potřeba tohle všechno vyvažovat.

LK: Tak já bych řekl, že se zase sejdeme příště tady u toho vašeho stolu, který má taky čtyři nohy.

PM: Děkuju, mějte se hezky.

Co s tématem souvisí / z Petřiných sítí

📚🚀 Co právě čtu? 📚🚀

"Rozvíjejte v sobě lídra 2.0" od Johna C. Maxwella. Tato kniha je skutečným klenotem v oblasti leadershipu a představuje aktualizovanou verzi jednoho z nejvlivnějších děl na téma vedení. 💼✨ Maxwell v této rozšířené edici nabízí hluboké vhledy do toho, jak efektivně skloubit vizi, plánování a motivaci, abyste se stali skutečně inspirativním lídrem. 🌟

"Vize, časové plánování, rozpoznávání hodnot a správná motivace podřízených jsou klíčové komponenty, které John C. Maxwell v této knize podrobně rozebírá a rozvíjí." 🗺️📅 Tato kniha je nezbytným průvodcem pro každého, kdo se chce stát lepším lídrem, ať už v práci, ve společnosti, nebo v osobním životě. 💡🚀

Jestliže toužíte po skutečném rozvoji svých leadership schopností a hledáte praktické rady a strategie, jak inspirovat a vést svůj tým, "Rozvíjejte v sobě lídra 2.0" je kniha, kterou rozhodně nesmíte minout. 📖💪