7/12 Od žáby ke slonovi

V našem dalším rozhovoru s Petrou Markovou jsme se pustili do tématu time managementu. Petra zavzpomínala na své mladší roky, kdy teprve začínala objevovat, jak si efektivně organizovat svůj čas. Hovořila o tom, jak se s tímto náročným tématem vypořádávala během studia na vysoké škole. Od tvrdohlavosti a týmové spolupráce až po neustálé hledání způsobů, jak zlepšit své dovednosti, její příběh poskytuje praktický pohled na zvládání pracovních a osobních úkolů.

Diskutovali jsme také o různých přístupech k plánování a organizaci práce. Petra se podělila o své zkušenosti s rozvrhováním a vysvětlila, jak se naučila dělit úkoly podle důležitosti. Zmínila také, jak spolupráce s ostatními v týmu pomohla jí i jejím spolužákům zvládat náročné technické výzvy. Její přístup, založený na intuitivním plánování a schopnosti rozdělit si velké cíle na menší kroky, přináší inspirativní návod pro každodenní řízení času.

V závěrečné části našeho rozhovoru Petra hovořila o významu sebereflexe a osobní individuality při řízení času. Sdílela, jak jí různé knihy a testy, jako například Human Design, pomohly lépe pochopit její silné stránky v oblasti plánování. Petra kladla důraz na to, že neexistuje univerzální řešení, a každý by měl najít vlastní cestu k efektivnímu řízení času, ať už prostřednictvím intuice, zkušeností nebo osvědčených metod.

Luko Karavan: Dobrý den, paní Marková. Vzpomínáte si, o čem jsme se bavili minule?

Petra Marková: Měli jsme teď trochu větší pauzu...

LK: Bavili jsme se o disciplíně. Minule jsem říkal, že vynecháme celý den mezi tím, jak ráno vstát a jak večer pokračovat nebo nepokračovat v práci. Protože se vás dneska chci zeptat na jedno velice široké téma, a to je time management. Připomínám, že mě nezajímá až tak, co o tom víte dnes. Zajímá mě osmnáctiletá nebo dvacetiletá Petra Marková, která ještě ani neznala tahle dvě slovíčka. Jak jste se s tím učila pracovat?

PM: Náhodou ve 20 jsem už věděla, co je time-management, protože jsme se to učili při logistice na vysoké škole. Nicméně osmnáctiletá... Osmnáctiletá končí maturitu, připravuje se na vysokou školu a její plány jsou spíš v tom směru, jak si to na té vejšce i užít, nejenom to přežít. Já jsem šla na technickou školu, chtěla jsem být inženýrka. Takže můžu říct, když zrovna bereme to období 18 až 20, že tam byla velká potřeba zvládat time management. Od rána do večera jsem se musela doučovat to, co jsem nestihla na té střední. Už tenkrát to bylo hodně o nějakém postoji "já to prostě chci a basta", o nějaké tvrdohlavosti a o nějaké spolupráci. Já dneska vděčím za to, že jsem se do toho třeťáku v pohodě dostala, takové partě lidí, kterou jsme dali společně dohromady. Ta parta byla vlastně o lidech, kteří byli z gymnázia, o lidech, kteří byli z různých strojních, stavebních a dopravních středních škol, kde zase měli nějaké své zkušenosti, a pak z takových těch ekonomických škol, jako jsem já.

Každý z nás něčím přispěl - gymnazisti nám pomáhali s matikou, fyzikou, ti, co přicházeli z těch strojních, stavebních, dopravních, tak ti nám zase pomohli hlavně s technickými výkresy a nějakou technickou mechanikou a tak dále. A my jsme zase jim pomáhali s nějakou ekonomikou, marketingem, managementem. Troufnu si říct, že díky této partě, kterou jsme dali dohromady na kolejích, jsme vlastně prošli dál a dál. Co se týče rozvrhování, tak výhodou na té vysoké škole je, že vlastně ty první dva týdny vám v zásadě ti učitelé přijdou, řeknou, co po vás budou chtít, kdy to po vás budou chtít a co máte udělat pro to, abyste se tam udrželi. Takže abychom prošli z prvního ročníku do druhého, tak jsme museli mít nějaký pelmel těch předmětů splněných a museli jsme to třeba splnit i za nějaké známky, abyty kredity a jednice vycházely. Takže pro mě to bylo vlastně sednout si a udělat si nějaký fair plán. To znamená říci, co se musí stát první půlrok, co se musí stát druhý půlrok. Řekla jsem si třeba, kde jsou ty priority, to znamená ty předměty, které jsou za nejvíc kreditů. No a podle toho jsem si potom plánovala i zkoušky. Podle toho jsem si plánovala i samozřejmě nejenom zkoušky. Někdy jste mohli jít třeba i na nějaký předtermín, takže to bylo o velkém plánování - kdy, co a jak a za jakých podmínek.

Takže mě to bavilo. Já jsem vlastně i podle současných testů - zjistila jsem to teprve nedávno podle testu Human Design - projektor. Projektor je člověk, který právě umí a chce plánovat. Já jsem tenkrát věděla, že všechno asi nezvládnu. Ještě jsem chtěla začít chodit na ty brigády, takže jsem pořád hledala ty cesty - koho poslat na nějakou přednášku, kdo mi ty informace dá, jakým způsobem se to naučím. Což jsem začala víc využívat až v tom třeťáku, čtvrťáku, páťáku. Takže jsme si rozhazovali i úkoly a u toho vždycky musí být někdo, kdo to určitým způsobem vede, diriguje.

Takže vlastně to už jsem měla ty zkušenosti právě třeba z těch různých praxí a brigád, že jsem třeba byla už nějaký lídr nějakého týmu. No a to mi pomáhalo vlastně v růstu, abych to nějak dávala do kupy a vlastně vytěžit vzájemně z toho všichni, to jak se říká pro všechny.

LK: Co se týče Human Design, jaké jsou další možnosti?

PM: Jsou tam čtyři typy lidí - generující, manifestující, projektující a reflektující. Takže to do značné míry určuje, jakou roli kdo má v tom týmu. A v ideálním týmu je to vlastně rozdělené, že každý má nějakou svoji roli. A když se vám intuitivně podaří vytvořit takovýhle tým, tak potom když si uděláte dodatečně testy, jako jsme si udělali třeba my v našem týmu, tak jsme vlastně zjistili, že tam opravdu každý má tu svoji roli a intuitivně jsme je naplňovali. A teď už ji máme pojmenovanou. Doporučuju, můžete se podívat na nějaké stránky, můžete si udělat test zdarma.

LK: Já přemýšlím, jestli tam je pojmenování pro člověka, který si to krásně všechno naplánuje, vymyslí, a pak je s tou představou tak spokojený, že ji radši nechá a už to do reality ani nepřesune...

PM: To je samozřejmě potom ještě o tom, s jakými predikcemi jste se narodili. Ale druhá věc je, v jakém prostředí jste žili. A další tam je samozřejmě i to, jak hodně to máte ukotveno. Můj kolega je například hodně volatilní, a to podle toho, s jakými lidmi se setkává. Takže on je takový nasávač informací a třeba jeden měsíc bude fungovat tak, protože se teď setkával nejvíc s těmito lidmi a ti měli tyhle názory. A pak jsou zase další měsíc jiné názory a on zase umí tak hezky proplouvat. Já sama jsem to, že jsem projektor, zjistila nedávno. Dnes to říkám vědomě, dříve jsem to dělala nevědomky. Uměla jsem sdružovat lidi a vyzdvihovat jejich pozitivní stránky. Jak se říká, dokázala jsem z každého "vyždímat" to nejlepší.

LK: Pojďme se už ale zaměřit více na to organizování času. Když jste na tohle sama přicházela, nakolik jste spoléhala na svůj instinkt, a nakolik jste zkoušela různé metody jako "Mít vše hotovo", Pomodoro, Zero Inbox a podobně?

PM: Některé věci jsem dělala intuitivně, protože jsem typ člověka, který když něco začne, chce to dokončit, ideálně v co nejlepší kvalitě a co nejdříve. Postupně jsem si ale říkala, jestli mě intuice neklame a jestli bych neměla svůj time management nějak vylepšit. Samozřejmě jsem si potom vyhledávala knihy na toto téma a ráda jsem je četla. Jsem ten učící se typ, takže jsem si vždycky říkala, že už bylo všechno vymyšleno, tak proč bych na některé věci přicházela sama.

V knihách jsem hledala, jak můžu svůj management vylepšit. Nacházela jsem tam principy jako rozdělení úkolů na důležité a naléhavé, přičemž důležité by měly mít vždy prioritu před naléhavými, pokud nejsou zároveň i naléhavé. Někdy se říká přísloví: "Děláte věci správnÉ, nebo děláte věci správnĚ?" V ideálním případě bychom měli dělat věci správné a správně, což odpovídá tomu důležitému a naléhavému.

Když bych uvedla příklad, spousta lidí by chtěla být úspěšným obchodníkem, protože v jakémkoli podnikání musíte službu nebo produkt prodat. Tak se zaměřují na činnosti, jak se stát správným obchodníkem, ale někdy lidé jen "nanečisto trénují", připravují si řeč, místo toho, aby konečně zvedli telefon a šli do reálu. Tohle je rozdíl mezi děláním věcí správně a děláním správných věcí. V reálné situaci to více bolí, člověk si to lépe zapamatuje a více se chce zdokonalovat, než když jen přemýšlí nebo trénuje s někým. Četla jsem samozřejmě všechny ty knihy jako "Snězte tu žábu", vracela jsem se i k zápiskům z vysoké školy a hledala jsem si svou cestu.

LK: Narážíte na citát připisovaný Marku Twainovi, že pokud máte přes den sníst dvě žáby, měli byste začít tou větší. Nejsem si jistý, jestli s tím úplně souhlasím, protože záleží na konkrétní situaci. Když si představím, že velká žába je náročný, důležitý úkol a malá žába je třeba jen úklid garáže, něco, u čeho nemusím přemýšlet, osvědčilo se mi ten náročnější úkol, pokud to jde, odložit. Člověku to běží na pozadí a třeba ho napadne lepší řešení, než kdybych to zkoušel hned, zatímco by mi v hlavě visela ta povinnost menšího úkolu, u kterého žádné lepší řešení být nemusí.

PM: Ano, myslím si, že jako se vším, i time management je o individualitě. Ta individualita spočívá v tom, že některé knihy obecně radí sníst tu největší žábu hned, že z toho budete mít euforii a budete mít najednou lehčí hlavu, nic nepoběží na pozadí. Ale souhlasím s tím, že nad některými věcmi je dobré přemýšlet.

Já třeba, abych se nastartovala, udělám 2-3 malé úkoly, abych se psychicky připravila na ten větší úkol. Nebo naopak, umím pracovat ve stresu a "za pět minut dvanáct". I když se říká, že stres není dobrý, mně přijde, že jsem v něm výkonnější a někdy musím říct, že jsou to i kvalitnější nápady pod tím stresem, než když na tom pracuji třeba 10 dní.

Nicméně, využívám svoji individualitu v tom, že jako projektor ráda plánuji. Držím se spíš toho přístupu "jak sníst slona" - po kouskách. I ten velký úkol si ráda rozděluji, protože mám čas nad tím přemýšlet a vylepšovat to. Třeba když se připravuji na důležitou přednášku nebo úkol, ráda si naplánuji několik setkání nad tím úkolem a postupně to vylepšuji. Pak si dám nějaký deadline, do kdy to chci stihnout. Někdy mi ho dá i někdo jiný, třeba když si chce přednášku prohlédnout předem.

Takže vím, do kdy to mám udělat, a pak si plánuji "schůzky sám se sebou" - třeba každý den nad tím strávím hodinu nebo obden dvě hodiny. Dávám si tyto drobné úkoly, aby najednou byl ten "slon" celý hotový.

LK: Chápu, drobné úkoly přinášejí radost z pokroku, člověk má pocit, že něco udělal.Ale někdy to může vést k sebeklamu. Setkal jsem se s extrémní formou tohoto během covidu, kdy někdo vyprávěl, jak si na home office odškrtával i to, že si šel udělat toast, aby neměl úplně "zabitý" den.

PM: To je samozřejmě extrém. Když teď přemýšlím o tom, jak jsem začínala, musím říct, že jsem papírkový typ. Vždycky, když mě cokoliv napadne, nechci to nechávat v hlavě, takže to všude zapisuji. Každý papírek je nějaký úkol. Chodila jsem vždycky kolem papírků, na kterých byly různé úkoly. Ráno jsem si je rozložila na stůl jako pexeso, a teď jsem vybírala, co je priorita, co je důležité, co je naléhavé, a vlastně jsem si dělala takový harmonogram, jak půjdou úkoly za sebou, v jakém pořadí, a jestli něco budu dávat třeba na další den.

Když nad tím teď přemýšlím, v time managementu mi úplně nejvíc pomohl Petr Ludwig. Už jsme se o něm myslím spolu bavili. Hodně lidí ho dnes bere jako kontroverzního, třeba i kvůli covidu a rouškám. On se začal víc a víc propagovat a vyhraňovat, takže mi přijde, že teď už má buď ty, co ho milují, nebo ty, co ho nesnáší. Já si troufnu říct, že jsem něco mezi. Nicméně jeho knížka "Konec prokrastinace" se mi velmi líbila.

V tu danou chvíli jsem se naučila styl, jestli vám něco říká "buzer lístek", "to-do" a potom "to-day". Takže já do dneška jedu na tom, že když si plánuju týden, mám v poznámkách každý den, a na ten každý den si dám "to-day", co bych ten den opravdu chtěla stihnout a v jakém pořadí. Pak si tam dávám takové to "to-do", které buď ještě stihnu ten den, nebo to někam přesunu. Není to ještě úplně to, že by tam byl nějaký deadline.

Pak mi hodně pomohlo jedno školení, kde školitel říkal, že jestli stihneme všechno, co chceme, tak jsme malí podnikatelé, malí snílci. Máme předpokládat, že nikdy všechno nestihneme. Někdy zjistíte, že nepotřebujete odškrtnout všechno, protože se priority změní, nebo to už pro vás není tak důležité, nebo to udělá někdo jiný. Já jsem se samozřejmě naučila v tomhle i hodně věcí delegovat na někoho jiného, kdo to třeba udělá jinak a lépe.

LK: Konec prokrastinace" jsem od vás kdysi dostal a úspěšně jsem tu knihu zprokrastinoval, takže jsem ji nečetl. A jinak jsem jenom chtěl říct, že vy jste lístečkový typ, to máte po mamince, ta je taky lístečkový typ. Jenže ona to má jako štos, takže ty spodní už pak nikdy nenajde. A já když jsem jí kdysi vysvětloval, jak používat externí disk, tak jsem pak za ní přišel a divil jsem se, proč nemá nic zálohováno. Jenom jsme někde vespod vyhrabali lísteček s nápisem "Zálohovat často".

PM: No, tak já jsem začínala s lístečky a jak vy říkáte, ráda jsem škrtala. Dneska strašně ráda muchlám a mám radost, že to můžu vyhodit do koše, že je to hotovo.

LK: Tak, a my máme pro dnešek taky hotovo, tak se tady sejdeme zase příště.

PM: Nashledanou.

Z Petřiných sítí:

🚼💡 Co právě čtu? 🚼💡
"Manuál pro moderní mámy" od Susanne Mierau je fascinující průvodce pro rodiče, kteří chtějí vychovat dcery schopné měnit svět. 📖🌍 Tato kniha z Edice Heroine se zaměřuje nejen na matky, ale také na důležitou roli otců a celé rodiny při formování silných a rovnoprávných žen. 👨‍👩‍👧‍👦

Mierau nabízí praktické rady, jak vychovat dcery k sebevědomí a svobodě, a zdůrazňuje, že změna začíná u nás samotných. 🛤️🌟 Klíčová je spolupráce obou rodičů, aby dětem ukázali, že tradiční role nejsou dogma, ale mohou se měnit. 🏅💪

Tato kniha je nepostradatelným zdrojem pro každého, kdo chce podpořit rovnoprávnost a dát svým dětem šanci růst ve spravedlivější společnosti. 🌈🔑 Pokud hledáte inspiraci pro moderní rodičovství, "Manuál pro moderní mámy" je tou správnou volbou. 📘✨