8/12 V mužském světě

V osmém díle nás Petra Marková provede další částí své cesty plné výzev, předsudků a překážek, kterým musela čelit v době, kdy bylo podnikání převážně mužskou doménou. Jak se vyrovnala s očekáváním společnosti, že žena by měla zůstat "u plotny" a neambiciózně podporovat kariéru svého muže? A jak se jí podařilo prosadit se v oboru, kde byly ženy spíše výjimkou než pravidlem?

Ponořte se s námi do inspirativního rozhovoru o překonávání stereotypů, hledání rovnováhy mezi profesním a osobním životem a o tom, jak důležitá je komunikace a podpora v podnikání i rodině. Tento díl vás motivuje k tomu, abyste šli za svými sny bez ohledu na překážky.

Luko Karavan: Dobrý den, paní Marková. Dneska je ještě větší vedro než minule.

Petra Marková: Ano, svítí na nás sluníčko, mám to tady vyhřáté.

LK: Paní Marková, stala se mi taková věc. Pohyboval jsem se někde na sociálních sítích - občas udělám tu chybu. Vyprávěla o tom nějaká žena podnikatelka, jak má ten pracovní život náročný, jak ho skloubit s osobním a tak podobně. Místo nějakých podnětných reakcí se tam samozřejmě vyskytli ublížení muži a začali vysvětlovat, jak to oni mají těžší. Což možná někteří mají, ale to mě v tuhle chvíli nezajímá. Co mě zajímá: Před 20 lety, když začínala podnikat žena ve střední Evropě, jak moc důležité bylo právě to, že je žena?

PM: Vy jste hezky řekl to podstatné. Ve střední Evropě v té době - já tomu říkám pravěk - se to právě hodně bralo tak, že podnikat mohou primárně muži. Nebo že by měli. Že žena by se měla držet toho svého, a to najít si toho správného muže, který zabezpečí, který s ním bude mít děti, vezme si jí, a ona se bude hezky starat o rodinu.

Takže já jsem spíš bojovala s takovými těmi obecnými předsudky, "jak se vůbec mohlo stát, že mám takovou ambici?". Nebylo to jenom, že jsem žena. Ještě jsem tam hodně tehdy slýchávala takové to "blond žena". Takže takový ty vtípky na blonďaté slečny a ženy.

A už jak mě to táhlo na tu vysokou školu, už tím jsem vlastně chtěla ukázat, že nechci zůstat jenom u té plotny a nechci být jenom doma s těmi dětmi. Stejně jsem šla do toho podnikání, ukázat, že i tyto výjimky mohou existovat. A nebo dokonce, že se to může stávat nějakým standardem.

V té době opravdu bylo běžné, že do oboru finančního poradenství chodili jenom muži. A byla jsem opravdu jedna z mála žen, která si troufla do toho oboru jít a chtít ještě podnikat a nebýt jenom řadovým pracovníkem, ale udělat i něco navíc.

A mimochodem, byl to i jeden z důvodů, proč já jsem obecně šla podnikat. Protože jsem viděla ty limity i v těch korporátech, i v těch zaměstnaneckých pozicích. Viděla jsem, že v té době se opravdu výjimečně stalo, že by žena tu příležitost dostala. Protože se prostě bralo stylem "Proč bychom do ní investovali čas a energii, když nám stejně půjde za nějakou dobu na mateřskou? A otázka je, kolik bude mít dětí a jak dlouho se nám vrátí. A pak to stejně všechno zapomene a bude začínat od začátku".

Takže už tenkrát jsem tuhle "šikanu" zažila, když jsem přemýšlela o tom, jestli budu pokračovat na doktorandské studium, na Ph.D. V té době bylo nepsaným pravidlem, že se dává přednost mužům, protože jsem byla na technickém směru - byla jsem na dopravce. Rok na to se to potom trošičku změnilo, asi tam někdo i řekl, že by to mělo být genderově vyvážené. Takže tam nějaké ženy vzali, ale vím, že jako se zaťatými pěstmi. Nicméně ten můj ročník byli opravdu muži.

Když jsem pak šla do finančního poradenství, tak přestože mi slibovali hory doly, stejně jsem zjistila, že na těch zajímavých pozicích jsou zase primárně muži. A já jsem do podnikání šla právě z toho důvodu, že jsem nechtěla tyhle limity. Takže jsem si řekla, že já si sama rozhodnu, na jaké pozici budu a co všechno dokážu, a že mi nějaký zaměstnavatel nebude říkat, co můžu, co nemůžu.

Přesto jsem nešla úplně do toho stoprocentně nezávislého podnikání. Šla jsem do podnikání s firmou, která mi dávala nějaký řád, nějaké informace, jak ona funguje, což bylo to finanční poradenství. No ale zase tam byli primárně muži. A už i tam jsem zažila takové ty řeči typu: "Co vy tady děláte?" a "Jestli tady chcete být, tak maximálně jako poradkyně, ne jako manažerka." Ale mně se tenhle boj, jak jsem vám už několikrát říkala, zase líbil. Mně se líbilo právě ukazovat, že to jde i jinak a že se možná mohou ti lidé mýlit. A to odmítání mi zase dodávalo nějakou energii.

Takže před těmi 20 lety to nebylo jednoduché, ale já už jsem od malička soutěživý typ. Jezdila jse na vodě, běhala jsem závody a byla jsem zvyklá soutěžit s klukama. Takže jsem to brala tak, že je to jenom další sportovní klání a uvidíme, jestli mají pravdu nebo ne.

Dneska si myslím, že už ta doba je úplně někde jinde. A přesto tyhle otázky neustále dostávám, jestli by vlastně ženy měly podnikat, jestli by se měly stávat manažerkami, jak je to těžké a tak dále. No a samozřejmě na rovinu říkám, že to podle mě ženy nemají jednoduché, ale že se to dá všechno zvládnout.

Když mladým ženám radím, proč by se do toho měly pustit a neměly by se toho bát, tak je v první řadě upozorňuji na tohle: jako žena si to budete muset lépe naplánovat a víc ten time management dodržovat. Protože jestli opravdu budete chtít mít rodinu, jestli budete chtít mít partnera, který nebude naštvaný, že mu nevaříte, něco pro něj neděláte a tak dále, tak stejně ten čas budete muset víc třídit. Budete tam zastávat role té manželky, matky, podnikatelky a manažerky...

Ale mně se zase tenhle několikaboj líbil. Zase je to o tom, že jsou tady ženy, které už to zvládly. Dneska říkávám, že je to samozřejmě i o té druhé straně, o tom muži, který je ochotný s vámi o tom diskutovat, tu volnost vám tam dát, podpořit vás. A já tam vnímám, že ten zásadní rozdíl mezi těma, u kterých to funguje a nefunguje, je třeba v tom, jestli spolu o těch věcech komunikují nebo nekomunikují.

A sama od začátku se svým přítelem, dneska manželem, jsem komunikovala o tom, proč to dělám, z jakého důvodu, co je mým cílem. Že to nedělám jenom pro sebe, že to dělám pro naší rodinu, co vlastně pro svoje děti chci a tak dále. A to mi zase pomáhalo i překonávat takové ty bariéry: "Kam zas jedeš?", "Kdy se vrátíš?", "Proč ses vrátila tak dlouho?", "Musíš tam zase být?"

LK: Když mluvíte o tom, že někdo zpochybňoval vaše schopnsti jako "ženy blondýny" a tak, mi přijde, že to muselo být spíš od vašich kolegů nebo od vašich známých. Naopak to mohla být výhoda třeba když jde o to oslovování klientů. Lidi přece reagujou jinak, když zavolá žena.

PM: Ano, já právě nehledám důvody, proč něco nejde, ale spíš hledám důvody, proč by to mohlo jít. Já si myslím, že pokud žena je ve svém ženství, tak může být výrazně úspěšnější a zajímavější než muži. Takže tam jde jenom o to říci ty charakteristiky, v čem je dobrý muž, v čem je dobrá žena.

A třeba když dneska trénuji, a je tam směs mužů a žen, tak mi někdy řeknou: "Hele, ale tohleto já si přece nemůžu dovolit." A opravdu mi přijde, že ta žena někdy může být, a teď dělám velké uvozovky, taková ta "blbá blondýna" - záměrně. Že si může vlastně toho člověka i víc vyzpovídat. Stylem: "Já tomu nerozumím, pojďte mi to prosím vysvětlit" a tak dále. A třeba když je to muž vůči ženě, tak jí to rád vysvětluje, protože tam reaguje to jeho ego.

No ale ta žena to většinou neříká z toho důvodu, že opravdu je tak hloupá a že tomu nerozumí, ale že jenom chce, aby některé věci řekl nahlas a možná se i díky tomu zamyslel a tak dále. Takže ho může lépe pochopit a některé ty zbraně proti němu potom, když to řeknu ošklivě, využít. My někdy v obchodě říkáme, že všechno co řeknete, může být použito proti vám.

A taky si žena může častokrát dovolit více při takovém tom chození po tenkém ledě, ke kterému v tom obchodním jednání někdy dochází. Vždycky máme nějakou pomyslnou hranici, ale ta hranice se dá občas přetáhnout a my můžeme vlastně zjistit, jestli je to jenom naše hranice, nebo jestli to je hranice i toho druhého na té druhé straně.

No a právě žena to může pak snáze přepnout do polohy: "Když to byla vlastně jenom sranda, já jsem to nemyslela vážně" a tak dále. A je to u ní bráno mnohem lehčeji než u toho muže. Ale každý má něco. Zase když máte nějaké jednání s muži, tak je lepší, aby tam s tou ženou byl i nějaký muž a tak dále. Takže jsou nějaké i případy, kdy ten muž je prostě už obecně brán jako větší odborník než ta žena a tak dál. Všechno má své výhody i nevýhody.

LK: Mluvíte o tom, co ženám ve srovnání s muži projde. Když si ale nebudeme nic nalhávat, tak přece ženám taky často prochází i až agresivní jednání. Nebo si myslí, že jim projde... Vy upozorníte na to, jak se chovají, a ony vám na to místo nějaké sebereflexe odpoví, že můžou řvát ještě víc nahlas.

PM: Já jsem cholerik, takže vím, o čem mluvíte. Nicméně já jsem se třeba právě v podnikání a v obchodu naučila, že někdy emoce do toho obchodu patří a někdy nepatří.

Třeba nedávno jsem koučovala jednu svoji kolegyni, která se ráda nechává vytočit. Už je tím velmi známá. A pro spoustu lidí to někdy může být i taková ta hra, že někdy i zkouší, jak málo stačí ji vytočit. A tohle mi přijde, že právě do toho obchodu nepatří. Proto jsem jí upozornila, co se děje, když ona se opravdu vytočí, a v té kanceláři ztropí obrovskou scénu. Lidi se pak rozdělují do několika skupin: někdo na to absolutně nereaguje a dělá, že tam není a dělá mrtvýho brouka. Pak jsou někteří, kteří si řeknou: "To je ale kráva, která se tady po nás vozí." No a nebo jsou někteří, kteří s ní ještě se snaží komunikovat. Ale jak máte s člověkem, kterej je vytočenej a extrovertní, komunikovat? To toho asi moc nevykomunikujete. Takže někteří jsou pak spíš v pozici: "Počkej, až to vyšumí," protože jim nestojí za to přemýšlet, co se jí zase stalo nebo nestalo.

A já jsem jí potom ukazovala ten rozdíl. Kdyby to, co řekla v tom naštvání, s tou emocí, řekla jenom s ledovým klidem. Jakou vážnost by to mělo, kdyby se tak nevytočila a opravdu to jenom konstatovala a vysvětlila ty pohnutky, proč jí to třeba štve, z jakého důvodu jí to vytáčí, ale nemusí to dávat s tím křikem, s tou energií. Tak jsem si říkala, že možná by to právě mělo mnohem větší účinnost.

Já si myslím, že to je právě to umění obchodu, které by se lidi měli naučit. Pokud chtějí vést lidi, tak tímhle stylem, protože ti druzí budou víc naslouchat, než kdyby na ně někdo křičel.

LK: Když budeme chvilku pokračovat v těch stereotypech, tak jde i o to, proč se například tahle vaše kolegyně rozčiluje. U žen opravdu je větší sklon k tomu ty věci brát osobně. A někdy opravdu je to tak, že vy se bavíte o práci a myslíte to tak, že se bavíte o práci, poskytujete faktickou informaci, a ty ženy to vnímají jako hodnocení svojí osoby.

PM: Nemusí to být nutně vždy ženy, jde spíše o typy lidí. Obecně ženy jsou víc emoční a většinou neposlouchají, CO jim říkáte, ale JAK to říkáte. A na základě toho to hodnotí. No a muži tyto věci berou častěji pragmaticky. Ale není to jenom rozdíl muž versus žena. Já třeba jsem typ člověka, který je spíš ten muž v té komunikaci a spíš mě zajímají fakta, než že se budu jako vytáčet.

V tomhle mi třeba hodně pomohla knížka "Jak si lidé hrají". To bylo o takových těch rolích. Když já jsem v roli dospělého, tak je taky ideální, když se bavím s někým v roli dospělého. Ale my častokrát během rozhovoru ty role odměníme a jsme v roli třeba i dítěte a nebo rodiče. No a potom když ty dva spolu nějak interagují a komunikují, tak ty role jim mohou někdy bránit se domluvit. Protože jeden je dítě, druhý je rodič... Přikazuje, rozkazuje a tak dále. A tam už jsou většinou ty emoce. A většinou když vám někdo začne křičet, tak je to jenom o tom, že jste se dotkli něčeho, co třeba vnitřně nemá nevyřešeno.

LK: Tak když se už konečně od těch stereotypů oprostíme a řekneme si, že všechny možné varianty se projevují u všech druhů lidí... Všimla jste si, že vždycky hledám na závěr nějakou tu pozitivní zprávu? Tak si asi můžeme říct něco o tom, že taky každý s těmihle věcmi může pracovat. Ať muž, nebo žena.

PM: Já bych chtěla říct, že rozdíl mezi mužem a ženou vnímám v podnikání v tom, jak hodně je ta žena připravená tvrdě makat. Protože co si budeme povídat, někdy mi přijde, že opravdu toho musí udělat v tom svém podnikání nebo na té své pozici víc než muž. Tak, aby opravdu se prosadila a aby ji ti lidé začali brát. Takže pokud ženy chtějí do managementu a podnikání, musí se připravit, že jsou najednou určitým způsobem v některých mužských rolích. A ta mužská role je právě to naučit se trošku ty emoce ovládat, přemýšlet i trošičku jednodušeji než tak komplikovaně. Někdy není ku prospěchu ten multitasking, "všechno zvládnu a udělám 10 věcí najednou", ale někdy je to třeba i o tom zaměření a tak dál.

Ale to, v čem si myslím, že ta žena je výborná, je to, že když řeknu takový pár rozdílů: muži rádi soutěží, což může vést k výsledkům. Ale zase když máme v týmu ženy, tak ty zase umí sdružovat, ty umí udělat tu soudržnost, ty umí udělat tu pospolitost, a tím mohou ten tým tmelit.

Takže tom týmu, když ho sestavujete, je dobré mít ty různé role, různé lidi. Mít tam tenhle mix a pak je naučit společně hezky komunikovat.

A tady k tomu právě využíváme i různé tréninky komunikace. A jedna z metod je, že pokud chci projevit, co mi vadí, co se mi nelíbí a tak dále, tak se vlastně držím toho, čemu říkáme přímé vyjádření citu. Že řeknu, co mě štve, co se mi honí hlavou. Ne, že začnu vřískat, ale já řeknu prostě: "Luky, teď mě naštvalo..." A já nemluvím o tom, že Luky mě naštval, ale že mě naštvalo něco v jeho chování, něco co třeba udělal. Tomu my říkáme, že nekopeme do hráče, ale kopeme do míče.

No a když tam řeknete emoci, buď pozitivní, že ho chcete pochválit, a nebo zase kárání, negativní, že se vám něco nelíbí, tak tu emoci pojmenujete, a ten člověk vás víc chápe. Protože vy jste mu to třeba i racionálně vysvětlil, jak se to ve vás teď projevuje.

Zároveň říkáte, co vás vytočilo, a zároveň říkáte i nějaká nápravná opatření. A nebo o tom můžete začít diskutovat. On si to nějak představuje, ale vy mu řeknete, že jeho představa je úplně lichá a že vy byste si to představovali jinak. Takže máte i tam tu možnost s tím společně něco udělat. A tak vlastně můžete přijít na nějaké řešení, které by oběma stranám vyhovovalo.

LK: Paní Marková, právě teď mě neuvěřitelným způsobem vytočilo, že jste použila oslovení "Luky". Jestli můžu navrhnout nápravné opatření: pro příště bych upřednostňoval "Luko", "pane Kavane", případně "vážený zasloužilý umělče". Je to možné?

PM: Správně. Vidíte, jak jste tu metodu použil.

LK: Tak příště už budeme vědět. Nashledanou.

Setkáním s PM provází Luko Karavan. Další nás čeká za dva týdny.