9/12 Vztek a slzy v podnikání

V dnešním díle podcastu „Úspěch beze spěchu“ jsem měl příležitost znovu si popovídat s hostitelkou, která mě vždy zaujme svou upřímností a životními zkušenostmi. Tentokrát jsme se bavili o sebeovládání - vzhledem k tomu, že Petra Marková sama sebe označuje za cholerika, by jsem obzvlášť zvědavý, co mi poví. Sdílela, jak se od mladé podnikatelky, která měla problém se zvládáním emocí, postupně proměnila v někoho, kdo dokáže reagovat klidně a s rozvahou.

Otevřeně mluvila o tom, jak dříve někdy reagovala buď příliš mírně, nebo naopak tvrdě, když se objevily těžší situace. Zajímalo mě, jak se jí podařilo najít rovnováhu a naučit se emoce lépe ovládat. Ukázala, že i když jsou někdy naše pocity silné, můžeme se naučit, jak je využít k tomu, abychom se zlepšovali, místo aby nás brzdily.

Luko Karavan: Dobrý den, paní Marková. Pamatujete si, o čem jsme si povídali minule?

Petra Marková: Bavili jsme se o... podnikání?:)

LK: Vy jste mi zase utekla od toho, co bylo před 20 lety, a mluvila jste spíše obecně o dnešku. Dostali jsme se mimo jiné k otázce sebeovládání a jak s ním pracovat. Vy jste o sobě řekla, že jste cholerik, ale nepůsobíte tak - působíte vyrovnaně. Chápu, že tyto věci přicházejí s věkem, ale jak se naučila ovládat dvacetiletá Petra Marková, aby nekřičela na lidi?

PM: No, to jsou zkušenosti. Jak jsem říkala, v podnikání je to něco jako chůze po ledě. Někdy se propadnete, někdy ne. Mě bavilo zkoušet, kam až můžu zajít. Lidé často předjímají a mají své hranice, kde si říkají, že už je to moc a že by to druhý nemusel zvládnout. Já jsem při nabírání zkušeností někdy tu mez přešla, chtěně i nechtěně. Najednou jsem začala zjišťovat, že to ničemu nevadí, že lidé mají hranice mnohem posunutější, než jsem si myslela. Začala jsem si s tím víc a víc hrát. Zkoušela jsem, co si můžu dovolit a co ne.

To je právě ta zkušenost, vzdělávání a získávání citu, kdy můžete jít dál a kdy ještě ne. Můžete se i propadnout, ale výhodou žen je, že si můžou říct: "To byla přece jenom sranda, vždyť jsem to nemyslela vážně."

LK: Dobře, to je při jednání s lidmi. Ale co když jde o vás samotnou, v tu chvíli, kdy vám emoce nějakým způsobem překáží, kdy vás něco tak vytočí, že se nemůžete soustředit?

PM: I v tomhle jsem absolvovala spoustu školení. Líbilo se mi jedno, kde jsme se bavili o tom, že do obchodu tolik emoce nepatří. Samozřejmě, lidé se na základě emocí rozhodují, a je dobré, aby obchodník uměl obchodní řeči překládat do věcí, které se emočně dotknou toho dotyčného. Většina lidí si informace nezapamatuje, ale bude si pamatovat emoci spojenou s tím člověkem, s tím, co mu nabízel, a tak dále.

Ale já jsem se učila ovládat hlavně sama sebe. Často, když jsem se učila pracovat nejenom s klienty, ale i se spolupracovníky, jsem byla dlouhou dobu strašně hodná, hodná, hodná. Pak najednou ten člověk přešel nějakou moji vnitřní mez a já byla zase hodně drsná, drsná, drsná. V tu danou chvíli to byl pro toho člověka obrovský šok, protože to bylo opravdu z nuly na sto. Bylo vidět, že to nikomu nedělá dobře. Když jsem si uvědomila, že jsem na toho člověka začala zvyšovat hlas, křičet nebo jsem ho vyhodila z kanceláře, tak jsem viděla, že bych nechtěla, aby někdo takhle ječel na mě. Pořád jsem si hlídala nějakou mez, abych nebyla sprostá, ale pro někoho může být sprosté i to, že na někoho zvednete hlas.

Vždycky jsem se na to dívala z pohledu, jak by to působilo na mě. Cítila jsem, že to tam nepatří, že ty věci můžu říct i vyrovnaně, a někdy to víc zapůsobí než ta emoce. Protože když je člověk v emoci, už vlastně neposlouchá , a většinou si potom kvůli tomu tolik nevysvětlíme a nevyjasníme.

Učila jsem se i techniky, jako třeba "uzemnit se", když mě při jednání něco obrovsky vytáčí. Chytit se stolu, podržet se, dát si nohy dolů, pořádně se zapřít. Když to bylo ještě horší, tak jsem třeba řekla: 'Promiňte, potřebuju si odskočit,' nebo 'Promiňte, teď se něco stalo, vzpomněla jsem si na jednu důležitou věc, omluvte mě, potřebuju to jít rychle vyřešit, do pěti minut se vracím.' A fakt jsem třeba šla na chodbu a tam jsem prostě pět minut chodila, abych to ze sebe vychodila, abych si ujasnila, co vlastně teď chci a jak to chci. Takže jsou to jenom takové sebeovládací techniky, které jsem se učila.

LK: Já jenom prozradím, že paní Marková, jak normálně rozhazuje rukama, tak teď i předvádí, jak chytá stůl a jak se uzemňuje... Vy jste zmiňovala při jiných příležitostech, že je to o tom citu a některým lidem může vadit už to, nebo je může pobouřit už to, že zvýšíte hlas, a někdo to právě naopak potřebuje. Lidé to vnímají různě. Třeba když vy jako nadřízená uznáte svou chybu, jsou lidé, kteří to berou jako slabost, a jsou ti, kteří vás budou o to víc respektovat.

PM: Přesně. A pokud se naučíte v tom číst, tak to začínáte používat vědomě. Vědomě znamená, že přesně na někoho i zakřičím. A někdy vědomě použiju i sprosté slovo, třeba právě z toho důvodu, abych ho z nějaké letargie probrala.

LK: Zase se vzdalujeme od toho vašeho mládí, z těch vašich začátků, ale já se na to schválně ptám, protože si taky říkám - vy jste vlastně tenkrát musela šéfovat lidem, kteří často mohli být starší než vy.

PM: Měla jsem v týmu starší lidi a tam jsme se učili pracovat s tím, aby mi důvěřovali, že mám ty informace a mám ty zkušenosti, které můžu předat. A někde jsem třeba i díky tomu naráželo, že opravdu ten člověk se neuměl oprostit od toho 'Co mi tady holka o deset let mladší bude vyprávět?' A třeba i z toho důvodu jsme se rozešli. Na druhou stranu mám tam i spoustu příběhů, kdy jsme se kvůli tomu věku rozešli, ale do dneška jsme přáteli a bavíme se, a vlastně nakonec většina říká, že to byla největší škola i pro ně a třeba mi děkují za tu příležitost, že jsme měli tuhle možnost nějakou dobu spolu jít.

Samozřejmě i tohle učím své lidi. Nicméně, já přemýšlím, co mi hodně pomáhalo na tom začátku se tohle učit. A to bylo to, že já jsem se vždycky dívala na nějaké potenciální vzory. Dívala jsem se na ty lidi, kteří právě tenhle cholerismus už měli z mého pohledu zvládnutý. A vlastně díky nim a jejich vzorům jsem se inspirovala. Pak jsem si samozřejmě i ve své hlavě dávala takový ten svůj pomyslný vzor a potom jsem se s tím vzorem konfrontovala. Jaká já bych chtěla být manažerka? Jak já bych si to představovala, kdybych byla já ten svůj zaměstnanec nebo spolupracovník?

To mi hodně pomáhalo. Třeba jsem si říkala, co by tenhle člověk udělal? Jak on by se zachoval? Bylo by to stejné, bylo by to jiné? Měla jsem to štěstí, že jsem nešla do toho čistého podnikání, kde bych podnikala sama a to byl pokus omyl. Ale měla jsem nad sebou ty nadřízené, kteří už ty zkušenosti měli o pár let dřív než já. A i oni mě inspirovali a dávali mi ty rady, nebo byli těmi mými vzory. A mně tam pomáhalo si říci: 'Tady už jsem asi přešlápla, tohle už by mělo být prostě jinak.' Dávali mi na to zpětnou vazbu i ti mí spolupracovníci.

Já jsem třeba jeden čas říkala, že jsem byla ten manažer, který hladil až vyhladil. To znamená, že jsem byla taková ta mamka, která byla na ně strašně moc hodná, pořád ty věci za ně dělala a chtěla jsem být pro všechny strašně příjemná. Chtěla jsem, aby mě milovali. Ale pak jsem si třeba uvědomovala jednu věc - že svojí maminku už mají, a teď jsme tady a pracujeme na nějakém byznysu a chceme být úspěšní.

Pak jsem si najednou řekla, jaký ten svůj tým chci mít a řekla jsem si, že chci mít zkrátka tu první ligu. A jak se chovají lidé v první lize? A přesně tyhle hodnoty jsem třeba po těch lidech začala chtít. Ale taky jsem jim hned na začátku říkala, jaká jsou pravidla té práce se mnou. Takže pokud ten člověk se mnou chce spolupracovat, tak to bude tahle první liga a já si ji představuji tak a tak. A tím jsem hodně potom některé nesrovnalosti eliminovala už na tom začátku, protože jsem řekla, jak to chci.

A tady řeknu třeba takový ten příklad: Když jsem těm lidem chtěla být vzorem, tak to nemohlo být o tom kázání, ale o tom příkladu. To je stejné jako s dětmi. Vy jim nemůžete říkat, že by měli jíst zeleninu, když ji sami nejíte. Takže já jsem vždycky v tom, co jsem po těch svých lidech chtěla, se snažila být tím vzorem, to znamená, že jsem to i tak dělala.

Zažila jsem i takové ty věci typu, že v té době, kdy jsem začala podnikat a byla jsem ještě studentka, jsem se rozešla s klukem. A já jsem to brala tak, že ty lidi si nezaslouží, abych ten den nepřišla a třeba ty klienty neobsloužila. Takže jsem stejně šla - a byl to z mé strany takový ten americký úsměv, kdy jsem šla třeba z vysokoškolských kolejí asi kilometr do města, kde jsem měla kancelář. Šla jsem pěšky, abych nejela MHD a mohla se vybrečet.

A během toho kilometru jsem potkala jednoho člověka, který věděl, že tohle podnikání dělám, že už mám i nějaké lidi na starosti. A já nechtěla, aby mě viděl, jak brečím, jak jsem naštvaná. A jenom si pamatuji, jak se blížil, a najednou z té ubrečené holky, která je naštvaná, nejradši by tam všechno rozmlátila, tak najednou nasadil ten úsměv. Utřela jsem si ty oči a začala se smát jako takovým tím banánem, vlastně že všechno je happy a všechno je super a nic se neděje. A přesně v tu chvíli by mohl být ten střih - ten člověk mě přešel a my jsme se na sebe usmáli, pozdravili jsme se a on mě viděl jako absolutně klidnou a vyrovnanou ženskou, která je rozesmátá. Přešel mě a já v tu danou chvíli zase začala brečet a zase jsem šla rozsekaná do té kanceláře.

Vstupovala jsem do té kancelářské budovy, nechtěla jsem, aby mě takhle viděli, takže až do té své kanceláře jsem šla jako happy, všechno je skvělý. No a v té kanceláři jsem si zase pobrečela a takhle jsem to v zásadě měla celý den, kdy vždycky když někdo přišel, a já jsem si u toho zrcadla dala novou rtěnku a udělala jsem si řasy a pokračovala jsem v jízdě dál... Takové malé rituály mi pomáhaly překonávat mé splíny. Říkala jsem si, že všichni máme problémy, každý z nás má nějakou třináctou komnatu, všichni něco řešíme. Ale v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem tady, abych ze sebe vydala maximum, a že nikoho nezajímá, že jsem se právě rozešla s přítelem.

LK: Tím jsme se dotkli tématu, jak ovládat vztek, jak ovládat smutek a jak se naopak vyhnout tomu, aby se člověk příliš sblížil se svými kolegy nebo dokonce s podřízenými.

PM: Právě tam je důležité stanovit si určité hranice. Já jsem třeba dlouhou dobu držela zásadu, že si se svými kolegy a spolupracovníky nebudu tykat. Nechtěla jsem, aby to vedlo k příliš velkému přátelství a kamarádství. Časem jsem začala přistupovat k tomu, že si to ten člověk musí zasloužit.

Co se týče mé první ligy, ta spočívala v tom, že člověk musel na sobě makat, dělat něco navíc, být proaktivní. Stanovila jsem si pomyslné hranice, co ten člověk musí splnit, abychom si mohli začít tykat a aby to nebylo zneužíváno. Měla jsem zkušenosti, že když jsem si s někým začala brzo tykat, začalo docházet ke snižování laťky a očekávání nějakých výhod. Proto jsem dlouho držela to, že ve vztazích vykáme.

Má první liga spočívala také v tom, že jsem kladla důraz na otevřenou a upřímnou komunikaci. Chtěla jsem, aby mezi námi fungovala důvěra, dlouhodobý vztah, kde je jasný společný cíl. Hodně mi pomáhalo vědomí toho společného cíle.

Inspiraci jsem čerpala třeba i ze školy, kde jsem měla velmi přísnou učitelku na češtinu a matiku. Tyto dvě učitelky mi daly obrovský základ, z kterého jsem čerpala na střední i vysoké škole. Naopak z dějepisu, kde jsme dostávali známky za referáty a nikdo po nás nic nechtěl, si dnes na nic moc nepamatuji. Přemýšlela jsem, jestli chci být ta hodná učitelka, od které si nikdo nic nepamatuje, nebo ta přísná, která sice není oblíbená, ale po letech ji studenti uznají, protože jim dala víc než ostatní. Rozhodla jsem se, že budu ta přísná učitelka, a to jsem také svým lidem dávala najevo. Jestli jsou na to připraveni, že po nich budu chtít víc než ostatní, protože nejsme béčkový tým, nejsme prostě nějaké "Kotěhůlky". Já chci pořád hrát v první lize. Vždycky to bylo o tom, že máme společný cíl. Máte kolem sebe kamarády, rodiče, teď máte mentora, kouče, vedoucího, který s vámi chce něčeho dosáhnout. Vím, že mám zkušenosti a informace, abychom toho společně dosáhli. Proto je teď potřeba, abyste ze sebe vydali tu proaktivitu, svůj čas a energii, a společně můžeme dosáhnout skvělých výsledků. Samozřejmě jsem se to musela nejdříve naučit já, musela jsem na sobě pracovat, abych mohla být lidem vzorem a později to předávat dál jako manažerka.

LK Vzhledem k tomu, že spolupracujete s lidmi dlouhodobě, tak jste zažila mnoho situací – když se jim narodily děti, když se oženili a podobně. Kolik z těchto lidí jste navštívila u nich doma?

PM: Protože už dneska nemám jen své přímé spolupracovníky, ale i spoustu nepřímých, které přivedli oni, můžu říct, že je to u mých přímých spolupracovníků standard, že je navštěvuji doma, bavím se s nimi o jejich dětech... Beru to jako součást naší spolupráce, která stojí na čtyřech nohách: rodina, práce, osobní rozvoj a zdraví. Když na některou z těchto oblastí nedbáme, může to způsobit problémy, které ovlivní naši práci. Proto si myslím, že je důležité se starat o člověka komplexně, nejen po pracovní stránce, ale i v dalších oblastech jeho života.

LK: Ty přátelské vztahy mezi spolupracovníky mi připomínají vánoční večírky, kde se někdy stává, že lidé odcházejí s jiným partnerem, než s jakým přišli...

PM: Jeden čas jsem měla pravidlo, že se takové věci u nás nedějí. Snažím se v lidech vštěpovat své hodnoty a podporovat společný cíl. Samozřejmě, jak stárneme, stává se, že se lidé rozvádějí a mění partnery. Snažím se tyto situace řešit, pokud je to možné, upozornit lidi, že se mi to nelíbí. Pokud to chtějí dělat, ať to nedělají na vánočním večírku, teambuildingu nebo jiné firemní akci. Chci, aby tyto věci nenarušovaly pracovní prostředí.

Vy sám jste mi vyprávěla, jak jste jako manažer zažil toxické prostředí, kde lidé chodili do práce naštvaní a nadávali. Samozřejmě, že ne všechno je zalité sluncem a stávají se průšvihy, ale snažím se lidem ukazovat jiný přístup – co nám ta situace může přinést pozitivního. Učím je, jak přerámovat negativní věci. Někdy je potřeba toxické lidi eliminovat. Řekla jsem třeba: "Víš co, dneska jsi asi špatně vyspal, tak běž domů a přijď, až ti bude líp, než abys tady šířil svoji toxicitu." Negativní lidé mají větší vliv než ti pozitivní, a proto nechci, aby se tohle dělo v kanceláři. Když se něco děje, co se mi nelíbí, musím to okamžitě řešit, reagovat a přijmout opatření.

LK: Výborně. A protože my taky nechceme šířit negativní emoce, já některá dnešní slova raději vypípám, a sejdeme se tady zase za dva týdny.